Do selhání, nebo jen na 80 procent?
Autor: Pavel Vacek
29. 7. 2024
Viděl jsem na instagramu takové krátké video s Chrisem Bumsteadem. Reel, abych byl přesný a moderní navrch. Byl tam v té své garáži-posilovně, kde má mezi stroji a činkami zaparkovaný svoje parádní černý retro Camaro a cvičil tam s nějakým týpkem. Týpek odcvičil sérii a Chris s úsměvem na tváři se ho ptá, zda to bylo příliš lehké? „Ne, v pohodě“ odpověděl kolega. „No tak proč si přestal?“ Opáčí mu Chris. „Šetřil jsem se na později.“ Odpovídá týpek. Načež mu s mírně pobaveným úsměvem Chris Bumstead, držitel 5 titulů Classic Physique Olympia, kdybyste to náhodou nevěděli, odpovídá…“Ale takhle posilování nefunguje. Jaký stimul dostanou svaly k růstu, když se šetříš?“
Nádhera. V těchto pouhých 4 replikách byla vysvětlena celá ta raketová věda, kterou se z kulturistiky mnozí lidé snaží dělat. Prostě se nesmíš šetřit a já tímto krátce navážu na článek, který se publikoval v pátek.
Ten hovořil o tom, že k růstu svalů postačí, když budeš cvičit na 80% maxima. Je to samozřejmě podpořeno všelijakými studiemi s barevnými grafy a fotkami lidí v bílých pláštích, kteří s deskami v rukou pozorují potem zbroceného sportsmana s přísavkami po těle, čelenkou a spoustou z něj vedoucích drátků jak v Matrixu. A já nemám jediný argument, kterým bych rozporoval tuhle na kalkulačce spočítanou teorii. Mám jen jednu otázku. A jak se to maximum vlastně počítá? Ve vzpírání je to jasné. Jakmile se vyspí ti překrásní lidé z úvodního ceremoniálu OH z kocoviny, kterou získali po oslavách své rozmanitosti, nastoupí ona korpulentní dáma, co rozdávala srdíčka všem vůkol, v kategorii vzpírání žen nad 200 kg, tam zvedne nad hlavu ekvivalent její hmotnosti, což bych odhadoval tak na 235 a přesně to bude její maximum. Jenže v kulturistice, kde se nedělá trénink pro jedno opakování?
Nevím, jak vy, ale já mám maximum proměnlivější než nálada žen v menstruaci. Mám jiné maximum v sérii, kdy se mi moc nechce, když cvičím sám, když mě někdo natáčí, když cvičím s IFBB profíkem, když na mě čumí pěkná holka ve fitku a já nechci dělat obvyklé xichty, nebo když jsem zarputilý a motivovaný v přípravě na soutěž. Když mám hodně jídla, nebo když ho mám málo. Zkrátka, těch proměnných je tam hodně a dost těžko si lze určit, kolik je zrovna v danou chvíli těch 80% maxima.
Když se nad tím zamyslím konkrétně… Cvičím, makám, zvedám. Jedu třeba bicepsový zdvih. Takže to mám skončit u 8 opakování, protože si myslím, že víc než 10 bych jich nedal? A co když jo? Co když bych jich na konec ze sebe vymačkal 11? To už bych jel jen na nějakých 72% a nechci ani pomyslet na to, kdybych jich dal 12, protože se zrovna spustil nějaký echt motivační song. To by byl konec světa.
Proto je lepší jet každou sérii nadoraz. Nešetřit se, abych se vrátil ke slavnému Chrisovi z úvodu. Protože jestli jste přesvědčeni, že každý trénink jedete nadoraz, tak to je jen proto, že jste jen nepotkali ještě většího dříče, který by vás vyhecoval. My si totiž velmi často jen MYSLÍME, že jedeme nadoraz, ale ve skutečnosti jedeme třeba jen na těch 70-80%. O tom jsem se přesvědčil už mnohokrát. Nemám pocit, že bych se flákal, vlastně si o sobě myslím, že jsem vcelku makač, ale pak jedu za Honzou Turkem a najednou zvedám víc. Co se stalo? Je snad v Liberci nějaká jiná gravitace v Praze? Ne, ale víc se vyhecujete, snažíte se držet profíka, abyste si neudělali ostudu a neztrapnili před diváky, když vám do xichtu míří kamera. V ten moment jsem pravděpodobně jel na 100%.
Jiná situace. Cvičím nohy v Extrifit Gymu. Říkám si…“Dám všechny stroje, na kterých nemám možnost cvičit doma.“ Po pátém cviku tohle předsevzetí zreviduju, protože bych tam byl ještě teď. Nicméně, znáte to, nové stroje, nové cviky, chce to čas, než si na to zvyknete. Takže v tréninku přidáváte, měníte, zkoušíte, ale na 100 % určitě nejedete, protože jste se úplně nezadaptovali na daný stroj nebo cvik. Až na to, že po příjezdu domů jsem nemohl vylézt z auta. Nekecám, tak jsem měl nohy na hadry, že jsem vypadal jak ti obstarožní pánové s Rolexkami na rukou a velkoobjemovým obsahem žaludku, co se snaží vylézt z Lamborghini. Jel jsem teda na 100%? Neměl jsem ten pocit, ale zjevně ano. Pocit je prostě zrádná věc, která vám může pomoci v progresu, ale taky z vás udělat lenocha. Proto je pocit, končit před selháním, vcelku na prd.
Proto, v rozporu se všemi moderními trendy, si myslím, že bychom měli jet každou sérii do selhání. Nešetřit se. Makat. Donutit sval v každé sérce vydat ze sebe maximum. Ať už pomocí normálních sérií, nebo všelijakých intenzifikačních metod. Stejně se vám to při každé sérii nepovede, ale snažit se o to, abyste neudělali už ani opakování navíc, musí být váš cíl.
Má to totiž ještě jednu nezpochybnitelnou výhodu. Nebudete taková lemra v pozdějším věku. Můžete si sice donekonečna odříkávat mantru, že věk je jenom číslo, ale ta je platná možná tak pro lidi, co do 40 let sjeli všechny seroše na Netflixu, začali se nudit a přišlo jim jako dobrý nápad vstát z gauče a zamířit si to do prvního fitka. Když sis dal od pohybu přestávku 20 let od poslední hodiny tělocviku, můžeš se vskutku cítit jako mladík, když se ti najednou povede přemístit nějakou činku a zjistíš, že ti v žilách proudí taky i krev. Ale ti, co už mají 30 let odcvičeno jen shovívavě pokývnou hlavou, když je někdo počastuje tímhle zaříkadlem, protože ví, že věk není jen číslo nýbrž soustavný tok odumírajících buněk a tkání. Buňka, co fungovala v pondělí, v úterý má funus. Důsledkem toho je, že jste pomalejší, méně samoopravovací, ale taky hlavně línější, což má samozřejmě i velkou souvislost s upadávající motivací. Pokud jste ale byli zvyklí cvičit nadoraz, vaše vnitřní nastavení vás bude nutit jet stále nadoraz, nebo aspoň s vysokou intenzitou. Proto jsem dnes schopen držet tempo s výrazně mladšími kolegy ve fitku, přestože s mým mladším já bych rozhodně prohrál. Laťka byla z dob mé vypjatější pokožky nastavena vysoko a já mám z čeho slevovat. Kdybych se coby mladý naučil cvičit na 70- 80%, končit před selháním, nejezdit nadoraz, dneska bych si možná dával mezi sériemi šlofíka na karimatce…