Dorian Yates, trénink pro onanisty a zdravý rozum

Pokud tenhle blog čtete pravidelně a chystáte se číst zrovna tenhle článek, nutně nabudete dojmu, že už jste ho párkrát četli. Půjde totiž o takový recyklát myšlenek polemizujích s teorií, které se chytla většina brokolihedů v teritoriální oblasti československa, takže to teď ve fitkách často vypadá jak na skupinovém cvičení jógy, místo v posilovnách, kam se dřív chodilo za účelem přibrání svalové hmoty. Ano, jak správně tušíte, půjde o klasické remcání nad teorií Reps in Reserve 2, nebo 4.

Přiznám se, taky jsem tuhle zkratku četl poprvé, ale obsah budete znát. Takže co se skrývá za touhle šifrou:

RIR 2: Dokázali byste udělat ještě 2 opakování, ale sérii jste ukončili.

RIR 4: Dokázali byste udělat ještě 4 opakování.

Potrhat a napumpovat je bullshit, nová modla je mechanické napětí

Už jste doma, co? Je to přesně tahle teorie, nad kterou jsem se tu už mnohokrát pozastavoval a při psaní článků nad tímhle tématem si mohl hlavu ukroutit, až mi to ohoblovalo krční obratle. O to víc mě potěšil článek na Kulturistika.com, z něhož tu vykradu pár citací, a který otiskl názor Doriana Yatese, dodnes aktivního v kulturistice jako vyhledávaný trenér, jenž označil tenhle typ tréninku za „trénink pro onanisty“. Udělal mi tím takovou radost, že jsem nad tím začal onanovat sám. Jako nebylo to úplně ono, tak jsem přešel o web jinam, ale o tom zase někdy jindy a pravděpodobně jinde. Teď se pojďme vrátit k tématu. A nemůžu jinak, než zabrousit hluboko do minulosti ke způsobu, jakým nejenom mě ovlivnila tréninková filozofie Doriana Yatese.

Pokud by to náhodou někdo nevěděl, Dorian Yates je 6násobným držitelem titulu Mr. Olympia a nezpochybnitelná legenda 90 let. Ale je to hlavně totální gamechanger, který změnil vnímání kulturistiky (mnozí mu zazlívají, že k horšímu) tím, že přinesl na pódium do té doby nevídaný objem svalové hmoty kombinovaný s brutální tvrdostí a vyrýsovaností. Estetika zapomenuta, hardcore byl trend. Mnohem zajímavější ale byla jeho tréninková filozofie. Celý trénink se vyznačoval několika rozcvičovacími sériemi a pak jedinou pracovní sérii cviku, která byla dotažena do absolutního selhání pomocí všech možných intenzifikačních technik, a za přispění jeho sparinga v doprovodu ušních bubínků trhajícího řvaní. Nemusím snad zdůrazňovat, že když jsme jako mladí náctiletí kluci viděli tréninkové video Bloods and Guts, začali jsme trénovat úplně stejně…

Vynucené opakování, shazované série, dopomoc, všechno možné, jen abychom odešli z tréninku úplně na sračku. Moje máma mě viděla cvičit jen jednou. Asi jsem tenkrát trochu i přehrával, nevím, ale každopádně už se to neopakovalo, protože si byla naprosto jistá, že se mi něco stane, skončím na vozejku, něco si utrhnu (však to znáte…), prostě že nechce vidět, až si něco udělám. Trénoval jsem přesně tak, jak se dnes a denně dozvídám od náctiletých online trenérů s tříměsíčním tréninkem za sebou, že by se trénovat nemělo. Protože studie, blablabla…

Bylo mi -náct, trénoval jsem do selhání, nebo se o to aspoň snažil, přibral jsem několik desítek kilo a získal pár medailí na Mistrovstvích dorostu a juniorů. Načisto samozřejmě. Můj trénink nebyl nijak odlišný, trénoval tak kde kdo. Protože tehdy to bylo normální. Přijít do posilovny a snažit zmrtvit každou svalovou partii na programu. Protože Dorian Yates, protože Heavy Duty a protože jsme taky chtěli být Mr. Olympia. Zapomněli nám říct, že Yates k tomu i sypal. To se nikde nepsalo. No a co se stalo, když jsme se to pak nějak domákli? No nic. Nikdo nebrečel, nikdo nebyl zklamanej, nikdo zhrzenej… Někdo začal sypat taky, jinej ne. Podstatné je, že všichni se naučili dřít a získali povědomí o tom, co znamená jít sérii do selhání, nebo blízko ní…

A na tohle jsem úplně zapomněl ve svých předešlých článcích a Dorian Yates přesně tenhle argument vytáhl.

„Jak sakra víš, že ti zbývají dvě opakování?" ptal se Yates řečnicky. "Jediný způsob, jak to můžeš vědět, je, že jsi v minulosti opakovaně šel až do selhání. Ale pokud to děláš v každém tréninku? To je jen hádání. Je to teorie. To není trénink.“

A to je přesně ono! Hned jsem si vzpomněl na jednu příhodu z fitka, o které jsem už taky psal. Kluk cvičí triceps na kladce, udělá 10 opakování, položí, hotovo. Ptám se ho, proč necvičí víc opakování, nebo si nepřidá? Povídá mi, že už víc nemůže, že ho to bolí. Namítnu, že určitě může. Pak se k němu postavím, počítám mu to a pouze ho povzbuzuji k dalším opakováním. Žádný nesmyslný cheating, žádná dopomoc. Pouze klasická hecovačka…dělej, ještě můžeš, znova a tak… (jako u vás v ložnici, no) Víte, kolik jich udělal? 18! 18 opakování, kterým se sám divil. Nebyl to lenoch, nechtěl se flákat, jen mu do té doby nikdo neukázal, že prostě může. Nevěděl, že je za tou malinkou bolestí a tlakem ještě další a další stupeň bolesti a tlaku, a proto to položil už při těch prvních pocitech. Zkrátka je to přesně tak, jak říká DY. O nějakých sérií do selhání můžeš žvanit, až se o ně několik let budeš soustavně snažit! Do té doby nevíš nic. Víš, co budeš vědět o takových sériích, které ani do selhání cvičit nechceš? Úplný hovno. (no takhle doslovně to neřekl, ale asi by s tou interpretací souhlasil)

Heavy Duty- nejkontroverznější metoda v historii bodybuildingu.

A proto vykradu z článku na kulturistika.com jeho další citaci.

„Je to jen omluva, jak netrénovat tvrdě," dodal Yates. "Lidé nechtějí trénovat tvrdě. Je to nepříjemné. Tak si vymýšlejí tyhle teorie.“

Nejsem žádný odborník na sport, ale pochybuju, že by třeba sprinter běhal celoročně na 80 %. Hej, teď budeme celý rok běhat stovku za 12, ale na závodech to zkusíme pod 10 sekund, jo? Dyť to nedává smysl. Trénink se má jet naplno, aby měl odezvu. Naplno není ukončovat sérii 3 opakování před nějakým domnělým koncem, o kterém ani sám nevím, kde zrovna ten den leží, protože nemáme každý den stejnou sílu. Trénink je u mě ten, který se snažíme odjet naplno (ono to stejně pokaždé nejde). Protože takový trénink, který má stimulovat svalový růst, musí tělu poslat jasný a brutální signál. Signál, že je sval přetížen nad své současné možnosti. To mi dává smysl. RIR 2, nebo 4 moc ne. Ale pro mě je to aspoň celkem fajn tip na cvičení v důchodu…