EVLs po třinácté, československy a opět skvěle.

Stopa vychladla, železo se nedá kout, páč už není žhavé, jdu pět minut po dvanácté, a ještě s křížkem po funuse…

A vy si teď zákonitě musíte myslet, že mi už dočista jeblo. Ne tak docela. Zkrátka a dobře, chtěl jsem jako vždy napsat reportáž z Evls, ale bylo mi po tom parádním víkendu tak ukrutně blbě, že než jsem se vyhrabal ze všech zdravotních patáliích, jednotlivé výkony borců se na těch internetech rozebraly horem dolem a koncem týdne už nebylo co dodat. Jenže něco málo, co ještě nezaznělo, by se přece jenom našlo a já tím hned začnu. Ačkoliv tím obvykle končím.

Možná, že se pletu, ale nikde jsem moc nezaznamenal, že by někdo poděkoval za to, že se tady ta soutěž už po třinácté koná. Já vím, chápu, od té doby, co se vymyslely peníze, děkovat netřeba, jenže v tom je ta potíž. Nevím jak letos, ale vím, že mnoho z těch 13 ročníků bylo ztrátových. Prostě někdo vzal svoje nemalé prachy a udělal nám tady soutěž, kde se vystřídala celosvětová špička včetně několika Mr. Olympia ať už v roli hostů, nebo přímo soutěžících a my to měli přímo před nosem a nemuseli se nikam trmácet. A ten někdo je Ing. Petr Speychal, kterého na společnou fotku s realizačním týmem, tento a jiné roky vedeným Petrem Pikem, nikdo nedostane ani párem volů, ale bez jeho nadšení, zápalu pro kulturistiku a obrovské svaly a ryzího fanouškovství by tu žádné Evls nebylo. A to by byla rozhodně škoda.

Jasně, měli jsme skutečně silné ročníky s obrovskými globálními hvězdami, měli jsme ročníky slabší, což se v případě hlavní Open kategorie asi dá říct o tomto letošním. Ten by se dal nejlíp vystihnout podtitulem Češi nahánějí Slováka, bohužel z patriotického pohledu dodat, že zatím marně. Na druhou stranu nám to vynahradila kategorie Classic Physique, kde jsme si užili hned 4 letošních účastníků Mr. Olympia, hvězdného Mike Sommerfielda, Terrence Ruffina, Andrea Mamoliho, nepočítaje tuzemsky populárního Davida Hrončoka, fantasticky stavěného Olivera Procházku, nebo skvělého Kubu Kolínka, kterého jsem viděl ještě o chloupek výš.

Zrovna tak jsem byl nadšený z účasti vítěze Olympia 212 lb, mého oblíbence, minicolemana, Shawna Claridy. Je neskutečný, jak se tenhle maličký chlapík dokáže konzistentně zlepšovat, růst a svalově tvrdnout. Svoji kategorii do 212 lb vyhrál s prstem v nose a myslím, že by si vůbec nevedl špatně, ani kdyby nenavážil a startoval v Open. Ostatně, tu zkušenost už máme, kdy skončil na Evls 2024 třetí za Fitzwaterem, Bumsteadem, přičemž za sebou nechal naše kluky Honzu Turka, Pavla Berana, ale i Prestiho a jiná jména. A co si budem, do výšky sice od té doby moc nevyrostl, ale do šířky zase pár centimetrů přidal…

Čímž se dostávám k toliko diskutované kategorii Open. A přesto, že jsem výše napsal, že to byl, co se týká velkých jmen slabší ročník, tak právě mohutná účast domácích borců a v podstatě československé finále z téhle kategorie udělalo pro domácího fandu obrovskou zábavu. Už dlouho se nevedly tak zanícené diskuse o tom, kdo měl vyhrát, kdo měl být třetí a tak dále. A tyhle fanouškovské třenice a diskuse a pošťuchování a všelijaké konspirace a vymýšlení různých kdyby, je jenom a jenom dobré pro tenhle sport. Protože zájem je dobrý, nezájem ne.

Abych z toho hodnocení úplně zbaběle neutekl, tak napíšu, že za mě byl jednoznačným vítězem Michal Križánek. Ano, rozlejzá se mu pas, ale taky má obrovský progres ve všech partiích a jeho ruce jsou aktuálně ty nejlepší na světě. Most Muscular je děsivý a pokud by se měla soška Sandowa rozdávat za tuhle jedinou pózu, už by jich měl pár doma. 

Fandové se hodně rozdivočeli i nad tím, zda měl být Pavel Beran poražen Pepou Květoněm, nebo zda to skončilo správně. Že Pavel porazil Pepu. Přiznám se, že já minimálně po sobotním prejudgingu patřím spíš do tábora Pepy. Takovou tvrdost, žulovou, mramorovou, vysušenou, brutální, už jsem na pódiích v Open kategorii neviděl doslova roky. Taky jsem si říkal, že to nejde udržet do druhého dne. Což se taky stalo, byť tu nemluvím o nějakém nedělním vodníkovi, ale o pořád brutálně tvrdém, suchém Pepovi. Jen prostě forma ze soboty byla něco nevídaného, nezopakovatelného. Do toho jsem zaznamenal výrazné zlepšení nohou, což taky přidalo k mému hodnocení.

Nicméně, musím dát za pravdu i těm, kterým přijde utržené Pepovo prso přespříliš rušivé na to, aby se to neodrazilo na výsledku. Zrovna tak pódiová prezentace je oproti té Pavlově mnohem horší. Čímž se dostávám k něčemu, co nelze předat fotkou. To je charisma a pódiové vystupování. Kulturistika je sport, o tom žádná, ale taky sport vodcamcaď pocamcaď. Ke kulturistice, té profesionální především, patří taky pořádná dávka showmanshipu. A toho má Pavel vrchovatě. Tím samozřejmě nechci říct, že nemá svalově co nabídnout. Pavel se bezpochyby zlepšil a byl Križovi více než důstojným soupeřem, přičemž bylo nemálo těch, kteří ho pasovalo na vítěze. Ale… i já patřím k těm, kteří holt poukazují na slabinu v zádech. A slabinu relativně významnou. Vlastně musím zopakovat to, co jsem psal už minule a co ve stejné míře platí i pro Vojtu Trnku. Proč se proboha při selfprezentaci, kdy je cílem ukázat ty největší přednosti a zaujmout tak rozhodčí, otáčíte zády? To není povinný pózing jako při porovnání. Tady máte ukazovat největší přednosti, ne největší slabiny.

Evls 2025 mýma očima. EXPO, Top Ten Open kategorie, atmosféra...

Honza Turek na 4. místě v sobotu nebyl úplně ve své kůži, přišel poměrně velký, ale bez detailů, do neděle, pokud zákulisní tamtamy nelhaly, shodil 3 kg a výrazně si polepšil v hodnocení rozhodčích díky mnohem větší tvrdosti a připravenosti.

No, a protože jsme na Extrifit webu, nemůžu nezmínit naše kluky. V Open jsme měli celkem silné zastoupení. Jardu Jeníčka, Vojtu Trnku a Slavoje Bednáře. Začněme Jardou na 10. místě a hned zkraje bych rád připomněl děsivě vypadající zranění hamstringu, po které Jardova noha vypadala spíš jako fialová končetina obézní babičky stižené otokem ze silné cukrovky než nějakého profi kultíka v přípravě. A to pouhých 8 týdnů před soutěží. Samotná účast na Evls pak byla skoro zázrakem. Ale abych to úplně neokecával, tak jakkoliv má Jarda na fotkách nohy už poměrně v souladu s vrškem, tak na vlastní oči na pódiu prostě pořád ještě zaostávají. Ono je to taky dané tím, že Jardův vršek těla je fakt brutální. Širokou koulí bych to nazval při plném vědomí, jak divně to zní. A já tvrdím, že pokud si Jarda ohlídá pas ala Nick Walker, přidá pár cm na nohách, tak do 2-3 let se bude umisťovat v top ten na každé profi soutěži a pokud má výhledově někdo z Čechů šanci na kvalifikaci na Mr. Olympia, je to právě on.  

Vojta Trnka na 13. místě je trochu v pasti. Limitem je ten jeho dlouhý trup. Genetika je sviňa. V některých uzavřených pózách ala most muscular si z něj doslova sednete na prdel s otevřenou hubou, zatímco v těch otevřených typu double biceps zpředu i zezadu si pomyslíte, že tam nepatří. V týdnu budeme točit, poptám se ho, rozeberem to. Počkejte si. 

Slavoj Bednář. 15. místo. To bylo pro Slávečka v jeho rekordní 30. sezoně krutý. Jo, teď mluvím o ryze českém calloutu. Navzdory všem konspiračním teoriím, tak jediným zásahem pana Speychala, coby majitele Evls, do průběhu soutěže, byla žádost o společný callout ryze českých borců, který, jak jistě všichni pochopili, neměl na hodnocení žádný vliv, zato potěšil oko českého fanouška. A Slavoj jako jediný účastník v něm chyběl. Prostě na něj Steve Weinberger, hlavní rozhodčí, zapomněl. Sice vzápětí přišla osobní omluva od pana majitele, ale ta hořkost samozřejmě zůstane. O to větší, že mám takový pocit, že postava Slavoje se Stevemu nějak nelíbí, něco proti němu asi má, nebo já fakt nevím… Protože 15. místo bych Slavojovi, při veškerém vědomí, že nejsem nestranný, mu fakt nepřisoudil. Jasně, víme, že má širší pas, že to je takový sud, ale taky má hromadu hmoty a před ním byli borci, kteří mě vlastně ničím nezaujali.

No a to bychom měli. A když jsem začal děkovačkou, chtěl bych jí i končit. A zároveň i omluvou. Poděkovat bych chtěl realizačnímu teamu nejenom za skvělou soutěž, ale taky za parádního hosta. Exhibice Andrewa Jacketa, jeho vystoupení, je přesně to, co chci u profi kulturistiky vidět. Obrovský svaly v parádní uvolněné show, bezprostřední kontakt s diváky, velká hvězda s velkým charisma, to byl skutečně hmatatelný zážitek na celý život… Čímž se dostávám i k té omluvě. Omlouváme se společně s dceruškou, že jsme, teda hlavně ona, doslova ukradla Andrewovi fame na internetu. Záběr jejího zírajícího a nadšením prýštícího obličeje doslova obletěl celý kulturistický svět a z 500 komentářů pod záběry jeho exhibice se ve 450 řeší její obličej, nadšení a zápal, nikoliv Andrew. Je to milé a jak trefně napsal titulek FLEX magazinu, "Tohle chceme na soutěžích vidět!" (a ne žádný kyselý xichty) I když jsem netušil, že z mojí dcery jednou bude MEME.