Mám tu takovou malou potíž, vážení čtenáři. K reportáži z MS se ne a ne dokopat, zároveň je po sezoně ostatních borců a na dveře čím dál hlasitěji ťuká období bezuzdného přežírání a konzumu. Což znamená, že s mudrlantskými články plnými motivačních poselství a mouder musím šetřit, nebo je psát do šuplíku, protože kdo by se před svátky chtěl nechat obtěžovat texty o konzistenci, životosprávě s podprahovým sdělením, že ten bramborovej salát nemáte žrát, protože vám bude blbě a nebudete mít dost místa v žaludku na kvalitní jídlo, že nemáte lemtat ten 50% vaječňák, co jste si udělali letos kapánek silnější, aby ty svátky byly skutečně pohodový a že po vosím hnízdě vám vyraší špek rychleji než bradavky v kryokomoře. Stejně tak jsou na tom články ala hubneme 100x jinak, (aby nám to vydrželo aspoň do února), jejichž čas přijde 2. ledna ihned poté, co tím media zaspamují internet. Takže když nemám co psát, obvykle píšu o sobě. A když píšete o sobě, jste vždycky a bez výjimky za blbečka. Ale risknu to.

Jde o to, že když postnu nějakou fotku z hajzlu, (kde je holt dobrý světlo), mám hromadu pozitivních komentářů o vůli, sebekázni a tak. Potěší, ne že ne. Akorát, že to s tou vůlí nebude tak horký. Jasně, mohl bych ze sebe dělat superfitness borca s fitnesshealthylifestylem zažraným pod kůží, ale ve skutečnosti je za mou formou spíš lenost, neschopnost a antitalent…

Věc se má takhle. Každý z nás má na něco talent. Akorát, že mnoho z nás se nikdy nedozví na co. Moje dcera může být třeba druhou Ester Ledeckou, ale nikdy se to nedozví, neboť její rodiče se programově vyhýbají místům, kde je chladno, vlhko, větrno a nevlídno. Na horách jsem tedy byl všehovšudy 3x, když jsem v Alpách na čerpací stanici SHELL tankoval v létě benzín před hranicí s Itálií. Když někde prohlásím, že bydlím na úpatí Jizerských hor, pár minut od sjezdovky z Ještědu a nikdy jsem nestál na lyžích, vzbudím tím v kolektivu obvykle větší pozornost, než kdybych se začal zkoušet drbat na zádech.

Na druhou stranu, že na něco talent skutečně nemáte, zjistíte poměrně záhy. U mě je to vaření. Jsem zhmotněním kuchařského antitalentu. Můžu si koupit svíčkovou z mladého býčka, jehož hřbet od narození masírují jemné prstíky zručných Thajek a stejně z toho vyrobím steak tužší než podrážky Baťových prvorepublikových polobotek. Mám nakoukané všechny díly Masterchefa a stejně dokážu mnou ohřáté párky přetvořit v model penisu stiženého opravdu ošklivou pohlavní nemocí. Na obrazovce mi v dietě od rána do večera jede program TV Paprika, kde Jamie Oliver vaří rychlá, jednoduchá a chutná jídla, a přesto mě tato inspirace nedokázala jakkoliv zasáhnout a výsledkem je leda tak bordel v kuchyni. Nedokážu pochopit, jak někdo ví, která ingredience doplňuje druhou a vždycky si kladu otázku, kolik toho člověk asi musel vychlastat, než zjistil, že bílé víno a sýr se báječně doplňují…

A tak jsem po většinu roku odkázán na následující recept:

1. Koupím si mražená kuřecí prsa

2. Rozmrazím je v mikrovlnce

3. Nakrájím je na kousky

4. Jebnu je to horkovzdušné trouby na 18 minut

5. Mezitím dám do rýžovaru rýži.

6. Do rýžovaru vodu

7. Když to cvakne z červené na oranžovou, je to hotový. Oranžová je fajn, ale to už víte.

8. Když začne dělat píp pí pí píp horkovzduška, jsou hotový cecky

9. Celý to pak vykydnu do misky. Když chci jíst kultivovaně, tak na talíř. Miska vyhrává

10. Když mám výčitky, že jsem málo fitness, jebnu na to nějakou trávu. Nejradši ale kukuřici.

11. Když jsem mimo dietu, pokydám to nějakou omáčkou typu barbecue, když jsem v dietě, pokydám to jen mikroskopicky.

12. Celý to sežeru a pak ještě několikrát. 

No a takhle to dělám furt. Celoročně. Čímž se dostávám k té lenosti… Zrovna tento týden jsem četl článek na jiném fitnesswebu, kde se podivovali nad tím, proč kulturisti furt jedí jen rýži a maso. A nabídli tam spoustu alternativ. Když odhlédnu od toho, že několik z nich zas tak moc dietní nebyly, tak všechny do jedné vyžadovaly nějaké kulinářské dovednosti. Které, jak už teď víte, nemám. Jenže, i kdybych měl… Kdo se s tím má jako srát? Jestli mě něco na kulturistice fakt nebaví, je to ta část, která se odehrává v kuchyni. Příprava jídla na celý den mi leze na nervy. Z představy totální ztráty času, pokud bych si chystal jiný oběd, jinou svačinu, jiný druhý oběd, jinou druhou svačinu, mě jímá hrůza. Manželka by hledala nejbližší propisku, kterou by bleskurychle vyplnila žádost o rozvod, pokud bych to vyžadoval po ní. Pochopitelně.

Přesto samozřejmě nejím rýži s masem od rána do večera. Ke slovu přicházejí naše Breaky. Dokonalá věc. Úžasná a perfektní. Fantastický počin. Ke svačině mangový Break. K druhé svačině jahodový. Jindy zase nějaký jiný. Stačí jeden pytlík. Nebo klidně dva, ale to už jsem fakt nacpanej. Teď v těch dózách si to můžu dávkovat, jak je libo. Neskutečně mi to chutná. 25 gramů bílkovin, když to dám s mlíkem přes 30 gramů. To je jako 150 gramů kuřecích prsou. K tomu 50 g sacharidů a směšných necelých 5 gramů tuku, pokud mluvíme o 1 pytlíku. Hotové, komplexní jídlo. Pozor! Za minutu. Za minutu! 

Extrifit Protein Break! 900 g mango

Když chcete jíst zdravě, snadno a rychle. Protein Break! je lahodná kaše, která přináší skutečné fitness složení ve špičkové kvalitě. Skvělý parťák do diety i pro růst svalů, a navíc hotový za dvě minuty!

 Takovou dobrotu za minutu nesvede nikdo. Ani Jamie Oliver, ani Copperfield. Takže suma sumárum, ráno si dám pár vajec, teda konkrétně 3 celá elková a 5 tekutých bílků s dobrým toastem. V objemu se sýrem, v dietě bez sýra. Ke svačině Break, k obědu rejži s masem, k druhý svačině Break, protein, pak zase rejži s masem, k druhý večeři protein puding, nebo protein, nebo tvaroh s proteinem. Bílkovin hromada, sacharidy tolik, kolik potřebuju, tuků málo. Kdo by po tomhle přibral nějak extra na sádle, to fakt netuším. Takhle jednoduchý to je. Nepotřebujete znát žádný makra, pikra, kouzla a čáry. Nemusíte utrácet desetitisíce za jídelníček. Tohle je jídelníček, který přivede do formy i to největší jelito jako jsem já, a přitom se žádné velké hrdinství nekoná… 

Teď si asi mnozí říkají, co je to za život bez uzeného, bez pečené kachny, bez hranolek a hambáčů… Jenže já si je dávám. Ovar teda ne. Vařený vepřový koleno taky ne, z toho se mi zvedá kufr už od mala, jen když vidím, jak se to klepe… Máme to jedla, bylo mi z toho pohledu zle. Ale McDonald? Klidně. I se zmrzkou a cheescakem navrch. Dobrý, kvalitní hamburgr s domácíma hranolkama a tatarkou? Mňam… Těstoviny? No sice mi po nich střílí zadnice jak dělostřelectvo u Verdunu, ale sem tam na chuť… Jak je to možný? Inu, jednoduše. Nežeru to každý den. Prostě si to dám občas. Pokud se celodenně stravujete tak, jak jsem výše popsal, vůbec nic se nestane, když se cestou z výletu stavíte na Big Mac. Akorát nesmíte za ten výlet považovat každou cestu kolem těch žlutých obloučků...

Co se týká umělých sladidel. Tu hysterii kolem nich nechápu, byť už to není tak hrozný, co bývávalo, kdy mě mnozí lidé přesvědčovali, že piju chemickou zbraň, co vyhladila půlku Vietnamu. Takže je v klidu používám. Zrovna teď, při psaní článku tu mám sklenici dobré, vychlazené Coly Zero a jsem s tím úplně v pohodě. Problematika sladidel by vydala na celý článek a někdy se do toho pustím.

No, a to je všechno. Tajemství je venku. O tréninku teď psát nebudu. Ale ani tady o žádné hrdinství a železnou vůli nejde. Jde o koníček, hobby. Nejzábavnější, co znám, protože ho mohou provozovat i relativně leniví lidé, pro které je cardio stejně vzdálené jako Vánoce pro Mohamedány. Ostatně, co bych měl jinak dělat? Koukat v padesáti každý odpoledne na seriály? Hmm, to si nechám na důchod. Cvičení mě prostě baví. Třeba jako sex. A u téhle záliby taky nikoho neplácáte po ramenou, jaký je to borec, když má potřebu si smočit, no ne?