Mindráky tě buď poženou, nebo doženou. Volba je čistě jen na tobě.

Byl jsem v sobotu v Extrifit Gymu v Pardubicích. V plánu bylo točení tréninku zad Luboše Chládka, (uvidíte v týdnu), ale nakonec se tam sešla půlka Extrifit Teamu. Manželé Wojtylovci, aktuální marod Vojta Koritenský i bývalý člen teamu Tomáš Kašpar. Náhoda jak prase. I když u Vojty asi moc ne, že jo, když to tam šéfuje. A taky netuším, proč se tohle slovní spojení tak často používá, když, pokud vím, pašík má s náhodou společného máloco, vzhledem k tomu, že jeho život je přesně nalinkovaný od narození, po ránu mezi oči, až k cestě na váš talíř. No každopádně jsme se všichni dost zakecali. Mimo jiné i kvůli tomu, že nám Vojta ukazoval svoje nové BMW řady 7. A řeknu vám… To je teda pořádná papalášská zmrdkára! I s lehátkem, thajskou masérkou, ovívačem, orchestrem a kinem dohromady na zadních sedačkách. Limuzína dlouhá, jak seznam výmluv, proč necvičit. To mít doma, uvelebím se vzadu na sedačce, zavřu se v garáži a půl dne o mně nikdo nebude vědět.

Každopádně mě tahle nová Vojtova akvizice ale trochu zmátla, protože předtím jezdil v BMW X7. Pokud se v autech moc nevyznáte, tak jde o SUV rozměrově a robustností připomínající středně velký obrněný transportér, kterým vozí ve městě bohaté maminky své děti půl kilometru do školy, aby se jim nic nestalo. Bezpečí na prvním místě, rozumíš? Takže jsem se v nadsázce Vojty zeptal, jestli to vyměnil, protože měl v tom sedmimístném SUV málo místa? Vojty. Chápeme, ne? Mrkmrk. A Vojta se rozesmál a říká mi…“ no jasně, my malý, zakomplexovaný, si to musíme kompenzovat pořádně velkým autem“ Srdečně jsme se tomu společně zasmáli a řešili zase nějaký další blbosti…

…Jenže pak přijdeš domů, otevřeš ty socsítě, což jak jistě víte, je nekonečná studnice inspirace, a tam se o mindrácích a nějakém kompenzování si čehosi, dočteš nejpozději do třech vteřin. Karlos si koupil Lambo, protože si kompenzuje, že je blbej. Tabačiar má obří bicáky, protože si kompenzuje, že má malý péro. Vojta si kupuje obří káry, protože je malej. Vacek se předvádí, protože si kompenzuje, že je starej… Dočteš se od všech těch psychologů z Wishe… Jako by snad na řešení mindráků bylo něco špatně.

Důvodů, proč někdo začne cvičit, je přibližným výpočtem asi tak trilion. A nějaké šrámy z dětství se mezi nimi rozhodně najdou. Jsem už dost starý na to, abych mohl prohlásit, že je až s podivem, jak brutálně se na vašem pozdějším životě dokáže podepsat dětství, výchova, okolí, dětský kolektiv. Čtu poměrně hodně životopisů a tohle se táhne jak červená nit v každém z nich. I ti nejúspěšnější muži světa se dokáží v dospělosti rozklepat při nějaké nepříjemné vzpomínce z dětství, při rozhovorech o jejich otcích, výchově. To, že despotický otec Arnolda Schwarzennegera, byl defacto nechtěným strůjcem jeho pozdějšího životního úspěchu, už četl snad každý fanoušek kulturistiky. A rozhodně v tom není mezi sportovci sám. Tohle vás buď zocelí, nebo položí. Touha po pochvale, uznalé pokývnutí hlavy od našich nejbližších, je jedním z nejsilnějších motivačních motorů světa.

Cvičit bez motivace je jako šmajchlovačka s nafukovací pannou.

Ale pak jsou tu nějaké vrozené faktory, které ovlivníte jen těžko. Někdo je jako děcko malý, hubený, ošklivý, zrzavý, žlutý, černý, tlustý, zakřiknutý, blbý, nebo naopak příliš chytrý a co já vím co ještě… A můžete mít ty nejlepší rodiče na světě, stejně se na vás podepíše, že jste několik let terčem posměchu, šikany, odstrčení z kolektivu. Malý děcka dokážou být pěkný svině, stejně tak jako ty větší a o těch pubertálních radši nemluvě… Tohle ve vás zanechá jizvu, která se touží uzdravit, zacelit. Zkrátka, máte nějaký ten mindrák k řešení a já moc nevěřím tomu, že někdo nemá vůbec žádný. Má. A jde jen o to, jak se k němu postavíš.

Na tohle téma mě přivedl Vojta a já si ho teď vezmu za příklad. Ale cokoliv teď napíšu, je jen z mojí hlavy, nejsem Vojtův zpovědník, ani psycholog. Vážně netuším, jestli ho štve, že moc nevyrostl, nebo jestli je mu to fuk a dělá si z toho prdel. Osobně bych si tipnul, že teď, po mnoha a mnoha jeho úspěších ve sportu a byznysu to druhé. Ale před nimi bych si tipnul na to první. Že pak někdo napíše, že si kulturistikou a obrovitými kárami kompenzuje výšku? No a co? Už nevyroste. Tak má zůstat malej, zdechlej, chudej, jenom proto, aby si nic „nekompenzoval“? Jasně, že kompenzuje! A dělá to moc dobře! Prostě se k tomu postavil čelem. Stal se jedním z nejlepších kulturistů v ČR, přetavil to ve velkou popularitu a rozjetý byznys. Nebrečel doma do polštáře a nekompenzoval si to psaním sraček na socsítích…

A o to tady jde. Mám takový pocit, že když někdo píše, a poukazuje na cizí mindráky, řeší tím především svůj vlastní. Akorát že přesně tím blbým způsobem, kterým si ten vlastní mindrák leda tak prohlubuje. Překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Nezmizí tím, že budu ukazovat na překážky ostatních. Jestli se ti smějí holky, že si hubenej, cvič. Jestli tě mlátí ve škole, posiluj, trénuj box. Jestli ti příroda nenadělila IQ, snaž se vyniknout ve sportu, nebo buď nejlepší řemeslník široko daleko. Léčí si na tobě komplexy fotr? Cvič, ukaž mu, jaká z tebe bude hrouda. Nevěří ti příbuzní? Zatni zuby a snaž se. Buď nejlepší v tom, co tě baví. Zkrátka a dobře, makej, dři, snaž se. Když vydržíš, úspěch se dostaví. Nemusí hned, třeba si počkáš. Někdy i pěkných pár let. Ale přijde. A s úspěchem přichází zájem, respekt, uznání a taky většinou i peníze. Každý nějak začínal a z různých pohnutek. Jde jen o to, jak skončíš. Jestli jako ten, co ho komentují na sociálních sítích, nebo komentující, ze kterého kape žluč s každým úderem do klávesnice.