Natočil jsem se při tréninku. Neměl jsem to dělat.
Autor: Pavel Vacek
21. 10. 2024
Videotechnika mě nemá ráda. To, že před soutěží vypadám na kameře asi tak na 280 let a mimo soutěž jen o století méně, na to už jsem si zvykl. Horší je, že před pár dny mi ukázala ještě mnohem krutější pravdy. Začalo to na autodromu v Mostě, kde jsme s Honzou Turkem trénovali na novou extrifití službu pro VIP zákazníky- Superfast delivery- pro případ, že by Honzovi selhal plán s tou kulturistickou kariérou a mně zase s tou managerskou. Řítil jsem se tam těmi zatáčkami s očima vykulenějšíma než francouzský buldoček, pot mi stékal po zádech přímo do řitního otvoru a žaludek znovu poznal stavy, které zažil naposledy v pubertě v době intenzívního seznamování se s levným alkoholem. Jaké pak bylo zklamání, když jsem na záznamu pozoroval šourajícího se řidiče slečny Daisy v oranžovém povozu, před kterým by neskrýval své pohrdání ani kapitán Šnek z Top Gearu.
Střih, legday, intenzívní trénink, dobrý pocit, síla, napumpování, všechno do sebe zapadalo. 240 kg na takovém aparátu, co vypadá, jak hacken dřep, akorát že naruby a hubou se tam mácháte v zaschlém potu na koženkovém opěrátku. Fajn, natočím si, jakej jsem kabrňák, říkám si, ukážu těm mlaďochům a starochům taky, jak za to umím zatáhnout a jaký jedu pecky, a ještě navíc v rozsahu pohybu hodným hadí ženy. Nastavil jsem si aparát, dal do stativu a jel… Myslel jsem, že u toho vypustím duši. Víte jak…, chcete trochu zamachrovat na videu, tak se snažíte. Což o to, rozsah pohybu, který šel skutečně až na paty, byl ještě jakž takž poznat z extra blbýho úhlu, který by zkušený kameraman mohl považovat buď za uměleckou invenci, nebo taky totálně zkažený záběr, ale opakování za opakováním…? No já myslel, že to tak bylo. Že to střihám jak metronom jeden za druhým. Místo toho jsem sledoval pauzy mezi jednotlivými opáčky, které by byly dlouhé i na astmatickou želvu…
A do třetice backday. Já teď používám tyhle anglický názvy, víte, abych byl jako in a trendy a psal jazykem, kterým na mě promlouvá pubertální dcera. Ještě bych mohl napsat skibidy, ale nemám šajnu, co tahle píčovina znamená, takže jsem jel záda. Konkrétně přítahy v předklonu. Pocit perfektní. Cítil jsem se silný. Naložil si 140 kg a chtěl si to natočit. Ne kvůli nějakému egoliftingu, ale proto, že jsem byl skutečně pevně přesvědčený, že jsem v dostatečném předklonu a provádím ten přítah správnou a bezpečnou technikou. Neměl jsem to dělat. Celý zadýchaný, zpocený, ale natěšený na to, co spatřím, jsem se vrhnul na záznam, abych viděl…. Můj bože…Viděl jsem tam někoho, kdo stojí skoro zpříma, naráží si tam osou do koulí a mrská sebou jak v epileptickém záchvatu. Taková ostuda!!
Co tím chci říct? Že pocit není to samé, co realita. Já si skutečně myslel, že dělám ty dřepy téměř bez pauzy, že s přítahy se budu chlubit, jakou těžkou váhu zvládám při precizní technice a v autě jsem měl pocit, že mám přetížení jak Verstappen. Nic z toho nebylo vzdálenější pravdě a na rovinu říkám, že mě to až šokovalo.
Dnes se natáčí kdekdo a zdá se mi, že největším nepřítelem těhlech selfkameramanů jsou právě lidi jako jsem já a o fous mladší. Řekněme 40 let plus, kteří ještě nevyrůstali s mobilem v ruce, nemají potřebu ho vytahovat ze skříňky, když jdou cvičit a úplně v klidu se bez něj tu hoďku a půl obejdou. Jenže část z nich je dost militantní, protože patří ke kmenu Tozanásů. Poznáte je snadno, protože komentáře na sociálních sítích se pak často nesou v duchu To za nás nebylo…,To by se za nás nestalo, nebo To za nás bylo. (samozřejmě dycinky lepší) Každopádně to za nás se nikde nikdo netočil, míněno ve věku, kdy jsme měli bujnější kštici, pevnější prsa a častější erekci. V mém případě to byla zjevně škoda. Možná bych se ty přítahy naučil dělat líp. A tím se vlastně dostávám k pointě celého článku…
Nekoukejte nevraživě na někoho, kdo se ve fitku natáčí. Jasně, může to být nějaký sebestředný pitomec, nebo hloupoučká pipinka, co si napsala po 14 dnech cvičení na instaprofil Růžena Ctižádostivá – IFBB competitor a teď tvoří content. (Překlad pro vrstevníky: obsah na socsítě) Anebo taky ne, nikdy nevíte. Třeba je to někdo, kdo pomocí videa odhaluje chyby, pracuje na jejich odstranění a jejich publikováním učí ostatní, jak se jim vyvarovat. Když už jsem mluvil o tom Honzovi Turkovi, tak to je třeba ukázkový příklad. Nebo se mrkněte na trénink Honzy Jiruše, který podle videa pozná, jestli si má ten den přidat na úplný nesmysl, nebo to šolichat někde kolem 400 kg na mrtvolu. Když jsem točil jeho trénink, bylo to i pro mě velmi poučné a jestli jste to ještě neviděli, mrkněte na to, stačí kliknout na ten poslední banner. Zkrátka, žádné pocity ala mám sílu, naložíme, nýbrž analýza rychlosti zdvihu, kterou si změřil z videa. Zajímavé.
Chápu, pro nás starší je tohle točení trochu překážka. Jak se jako točit? Sám jsem si připadal strašně hloupě. Požádat někoho, aby to natočil? No... jednu polovinu osazenstva fitka musím jako ženatý muž automaticky vyškrtnout, pokud se nechci dívat do 200 wattové žárovky při následném přátelském povídání na téma Kdo to byl? v případě nečekaného odrazu v zrcadle a u druhé půlky bych jistě čelil povážlivě zdviženému obočí. Vyloučeno. Takže nejdřív jsem ten telefon maskoval tím, že jsem ho opíral o šejkr, tašku, činku a všechno možný, co bylo v dosahu, čímž jsem docílil leda toho, že jsem měl perfektní záběr rozšířených nosních dírek při rozpažování na ramena. Nakonec jsem to vzdal. Koupil si takový pidistativ, trojnožku, co neváží nic a natáčím se, když si potřebuju něco ověřit. No a co? Třeba se aspoň naučím dělat ty přítahy v předklonu. Akorát že to nikdo neuvidí, protože budu mít naloženo asi tak 50 kilo a brečet z toho v koutě…
