Proč si fotím sixpack a zajímám se sixpacky druhých

V pátek jsem tu zveřejňoval článek kolegy Dušana a trochu se mi u toho kroutily prsty na klávesnici. Přiznám se, moc se mi nelíbil. Ne po nějaké stylistické stránce, nebo tak něco. Vlastně i obsah byl pro mnoho čtenářů „skvělý a perfektní“, abych ocitoval pár komentářů na sociálních sítích, ale mně prostě moc nesedl. Důvod byl jednoduchý. Celkem solidně jsem se v tom viděl a nebylo to nijak příjemné čtení při zjištění, že takhle za blbečka mě může pár lidí vidět. A co víc, já jim to nemohu mít za zlé. Protože jsem přesně ten týpek, co si fotí ve fitku sixpack, dává ho na Instagram a kouká, jak mu nabíhají srdíčka a lajky. Povrchní, trapný, sebestředný, faleš a pozlátko, jak jsem se dočetl. Chápu ten úhel pohledu. No a já mám teď nutkání se trochu obhájit, zastoupit ty co to mají stejně a pokusit se vám nabídnout druhý pohled. Ten náš.

Zajímá v dnešní době někoho váš 6pack?

Jak vidíte, na článek se můžete prokliknout v banneru výše a přečíst si ho v celém znění. Ale abyste se neuklikali k smrti, vytáhnu si pár vět a odstavců, se kterými budu polemizovat. A vy si můžete jednoduše ověřit, jak moc, nebo vůbec, jsou vytržené z kontextu. Tak tedy jdeme na to…

„Ten parádně vytuněnej vzhled, na kterém si možná zakládáte své současné sebevědomí, vám na Instagramu může přinést pár emotikonů, ale ve skutečnosti to nikoho netankuje.“

Nevím, jestli nikoho, ale mě rozhodně zajímá. Ne tedy ten svůj, ale ostatních. Už mnohokrát jsem v nejrůznějších podcastech a rozhovorech dostal otázku, co stojí za obrovským výkonnostním růstem současných závodníků a závodnic. Těch důvodů je samozřejmě mnoho, ale jedním z těch nejzásadnějších je právě vznik sociálních sítí a jejich motivačních prvků.

Teď opět citace: „Je mi sice 29 let a moc toho nepamatuju, ale co vím z vyprávění ostatních a co si sám myslím, že dříve nebylo, tak nebylo tolik možností k porovnání.“  Ano, to musím jednoznačně potvrdit. Mně je bohužel o 22 let víc a pamatuju, že porovnat se s někým nebylo kde. 1x za rok jste vyjeli na soutěž, tam jste dostali na budku, jeli s brekem nebo odhodláním domů a své soupeře jste viděli zase až za rok. Ty nejlepší jste mohli vidět 1x za měsíc v časopisech na upravených a stylizovaných fotkách. Dnes můžete sledovat své konkurenty on-line. Někteří to dotáhli dokonce tak daleko, že někdejší účastníci reality show Big Brother nebo Vyvolených, jsou proti nim introvertní tajnůstkáři. Jenže tohle všechno jednoznačně vede k motivaci makat, dřít, držet krok a nepolevovat v úsilí. Zkrátka, Instagram může nepochybně vést k solidní frustraci a depkám, ale taky může být skvělou motivací. To už je na vás.  

Mindráky tě buď poženou, nebo doženou. Volba je čistě jen na tobě.

Pokud se vrátím k sobě, nikdy jsem neplánoval být nějakým vzorem, motivátorem, který by radil ostatním, co mají dělat. Mám své názory, svůj život, který prezentuju a buď se ti to líbí, nebo nech bejt. O to víc mě těší, že dostávám mnoho zpráv od vrstevníků, že jsem jim motivací začít se sebou něco dělat, a že mohou ve svém věku vypadat líp než zamlada. Možná ještě lepší jsou zprávy právě od těch 29letých, často mnohem lepších kulturistů, než jsem byl kdy já, kteří mi píšou, že jim dávám naději, že to mohou dělat do 50 let a vypadat pořád velmi solidně. Rozumím jim naprosto dokonale, protože ve 30 jsem si myslel, že za 10 let bude definitivní konec a budu vypadat jak shluk povislého masa plandající ve vytahané kůži. Tenkrát nebyl Instagram. Byli jen zdevastovaní padesátníci v mém okolí. Takže myslím, že přeci jen pár lidí to zajímá.

Citace: „Za sebe říkám, že anti-sociální sítě změnili fitness do podívané (nebo show), namísto snahy o sílu, rychlost, výbušnost, zdraví, longevity (dlouhověkost) a podobně.“

Já zase za sebe říkám, že ne. Protože rychlost, výbušnost, zdraví, longevity a podobně mě nikdy nezajímali a nezajímá mě to dodnes. Pokud by mě to zajímalo, běhám, boxuju, žeru mrkev a bio králíka a zapíjím to brokolicovým džusem místo toho, abych šponoval své tělo na hranu, abych se mohl producírovat na pódiu. Odjakživa mě zajímaly svaly. Líbily se mi a chtěl jsem je mít. K tomu jsem směřoval trénink, celodenní režim a snažil se dosáhnout cíle. Dnes chtějí být borci silní, pružní, rychlí a funkčnější než švýcarský nožík. Obvykle pak nejsou ani jedno. Asi nejsem sám, komu rodiče říkali, že když už něco děláš, máš to dělat pořádně, že?

Teď to bude delší: „Přestaňte se porovnávat s ostatními lidmi, kteří tak nevypadají. Teď napíšu něco, co si možná spousta lidí neuvědomuje: Ty lidi, se kterýma se neustále porovnáváte takhle v reálném světě nevypadají. Týpek, se kterým se porovnáváte na Instagramu? Pózuje pod perfektním světlem. Je napumpovaný a hodil do sebe doplňky na podporu napumpování, takže má žíly i na zubech. Je natřený barvou, nebo má čas a finance na to, aby chodil na solárko. Je lehce dehydratovaný, takže to jen umocňuje jeho estetický vzhled a podporuje žilnatost. Jo a taky nezapomínejte na filtry, úhly a digitální korekce.“

Ano, pózuju před nejlepším možným světlem, které je k dispozici. Přece nebudu pózovat ve tmě, nebo u světla, pod kterým vypadám úplně na hovno…  Ano, jsem napumpovaný. Stejně tak jako každý návštěvník fitka, který po pár sériích před zrcadlem zkoumá, co mu to tam pne na rukách a co mu tam skáče za bouličky. Žíly? No jak kdy, teď na nízkých cukrech abych je pohledal a citrullin s Agrezzem mají co dělat, aby zpod kůže nějakou vydolovaly. Ale až tam naperu nějaký ty sachry navíc… Už se těším na ty mapy na fotkách! Nabarvený se fotíme jen na soutěži, protože patlat se barvou jen kvůli fotce, by byl solidní, a navíc hodně otravnej úlet. Hokejisti se taky fotí v dresu spíš jen na ledě, a ne u oběda, že jo… A solárko? Jasně, že chodím! Jsem totiž boháč, a tak si mohu dovolit investovat masivních 500 korun do toho, abych nevypadal jak ředitel vápenky. Filtry nepoužívám, úhly bych používal rád, ale zatím mi dá dost práce s úhlem, díky němuž nebudu nevypadat jak retard na fotce. A to je mnohonásobně těžší než si vypracovat ten sixpack. Každopádně, kolik znáte lidí a mluvme rovnou o mužích, neboť u žen se to číslo limitně blíží nule, kteří si prohlíží své fotky a řeknou si… Paráda! Tady mám na fotce vystrčenou vanu, ten stín na kůži připomíná lupénku, prosvítá mi pleš a mám žlutej flek na kraťasech. Tu zveřejním!  

Citace: „Za 20 let vaše břišáky nikoho zajímat nebudou. Tohle lidi taky velice neradi slyší. Myslíte si, že za 10,15, nebo 20 let bude někoho zajímat, že jste v roce 2025 měli na břiše pekáč buchet?“  Na to je jednoduchá odpověď. Pokud za 20 let budete budit zdání velkopožírače klobás s plnotučnou hořčicí, tak nikoho. Ale já mám pekáč buchet už 10, 15 a dokonce 20 let, a to pár lidí zajímá, jak už je o tom psáno výše. Každopádně pokaždé, když bývalí kulturisté ukáží pekáč buchet, který tam mají ještě po 20letech, je z toho celkem slušnej virál.

„Nikdo vám jako epitaf na náhrobní kámen nevytesá „v jeho 30 letech měl na břiše pekáč buchet“

Upřímně řečeno, pokud by tohle někdo na kámen vytesat chtěl, to už by z toho fitnessu musel být solidně řáchlej na palici. A stejně tak ten, co si myslí, že bych to tam chtěl mít já, pekáčobuchetnosič. Nechci, vážně. Bohatě mi bude stačit, když napíšou, že jsem byl dobrej fotřík. Ale my jsme se stejnak doma domluvili, že po smrti ze mě bude bezdomovec. Protože když už sypu zaživa, měl bych být sypký i za mrtva.

No a poslední věc…“Trénujte proto, abyste byli silní, mobilní, odolní (fyzicky i psychicky)“

Existuje tolik důvodů, proč začít cvičit, kolik je lidí ve fitku. Není lepší a horší důvod. Není ten jediný „správný“ trénink. Jestli chcete být silní, štíhlí, odolní, krásní, svalnatí, nebo jestli tam chcete sbalit holku, nebo kluka, najít si kámoše, vyléčit se z rozvodu, nebo si koneckonců fotit (a nejdřív vypracovat) ten sixpack pro Instagram, aby se z vás stal influencer, všechny ty důvody jsou naprosto v pořádku. Horší je jen nedělat nic, brouzdat sociálními sítěmi a psát tam sračky z gauče.