Líbí se mi, jak Aleš Lamka umí prodat téměř cokoliv. Vážně, bez ironie. Nejdřív to byla vize, jak stane na podiu Mr. Olympia, aby za zájmu veřejnosti slevil z očekávání, když postačí pouze členství mezi IFBB Profíky s jednou kartou do mariáše. Ale největší sledovanost a tím pádem vejvar byl nakonec z emotivního videa, kde oznámil, že nakonec nebude ani to, páč se závoděním je šlus. Což je trochu zvláštní, když 99% reakcí (včetně mojí) aplauduje tomu, že vlastně nedoručil, co původně slíbil. Vlastně se k tomu ani moc nepřiblížil. Ale takoví jsme my, Češi. Krapet někoho přibrzdit v ambicích, ale zase podržet, když to tak úplně nevyjde podle představ. Jestli je to dobře, nebo špatně, nevím, asi záleží na naturelu jednotlivce. Každopádně tohle výše napsané může nějaký horkokrevný Alešův fanda vnímat jako svrženou atomovku plnou hejtu, ale jakmile si vezme prášky na tlak, oznámím mu dobrou zprávu. Nevěřím ani náhodou, že ten konec je definitivní. A to hlavně proto, že to je, jak kdybych zažíval deja-vu své vlastní kulturistické „kariéry“…

Na našich profilech na sociálních sítích nám pod fotky profi kulturistů často píší větu: „Měli byste říkat, co tam všechno dávají, aby mladí nebyli zklamaní, že nevypadají stejně…“ Vtipný. Jako by bylo nějaké právo, nebýt v životě zklamaný. Uplatňoval bych ho každou chvíli. „Pane delegáte, ten výhled na moře není jako z katalogu. Jsem poněkud zklamaný, víte…“ Takže až ti mladí zjistí, že profi kulturisté užívají zakázané látky, jistě budou poněkud zklamaní. Ale bude to zhruba takové zklamání, jako když jste se dozvěděli, že Ježíšek neexistuje, nebo že vás nepřinesl čáp, ale uklohňali vás rodiče, když se jim konzumace alkoholu jednoho večera trošičku zvrtla. Opravdové, hluboké zklamání přijde mnohem později v momentě, kdy si uvědomíte, že přes veškerou zdraví ohrožující chemikálii, kterou tam hrnete, přes všechno to nepohodlí, které podstupujete, to ne a ne prošťouchnout k vysněné metě úspěchu. To je zklamání s mnohem větším Z, než co teď vozí rusáci na těch jejich obrněných žigulících. Takhle jsem to měl já a tipnu si, že Aleš od toho právě teď nebude daleko. Je to jedna z klíčových životních krizí sportovce a přes veškeré úsměvy a silná emotivní slova o rodině a zdraví se neprožívá zrovna lehce. Rozum a srdce si jdou občas pěkně po krku a vy tuhle bitku musíte v sobě ustát se ctí. Obvykle totiž následují dva scénáře.

AKCE 1+1 Extrifit Flexain 1000 ml

Flexain® je naprosto inovativní, mimořádně silný a vysoce funkční kloubní produkt od společnosti Extrifit ®. Po rozředění (viz doporučené dávkování) p …

Tím jedním je, že se stanete takovým tím věrozvěstem, co náhle prozřel a zavrhnete vše, v co jste doposud věřil. Úspěšní kulturisté, kterým jste doteď chtěl být, jsou rázem magoři riskující zdraví, sebestřední narcisové, co umřou nejpozději ve 40, sobečtí otroci jídla, nepoužitelní pitomci, blablabla, však už to znáte. Je to stejné, jako když jste v mládí snili o Ferrari v garáži, ale o 20 let později to vyšlo jen na octávku v kombíku v základní výbavě a rázem jsou všichni majitelé Ferrari zloději a lumpové, protože poctivou prací na něj samozřejmě vydělat nejde a beztak je to na hovno auto, protože to neodveze ledničku, moc to žere, takže by ho vlastně nechtěl, protože dostal rozum a nechce se někde předvádět. Prostě tyhle kydy. To Alešovi asi nehrozí, minimálně proto, že ve fitness má dobře rozjetý byznys. Mnohem pravděpodobnější je v jeho případě druhý scénář. A ten se může odehrát tak, že se z vás zkrátka stane zapálený kondičák, fanda kulturistiky, který se prostě smíří s tím, že některé sny se holt neplní a najde si v kulturistice svou cestu, která mu bude potěšením. A přesně v téhle variantě se pohybuju posledních 15 let…  

Věc se má tak, že já svoje ukončení soutěžení pronesl zhruba ve stejném věku, co Aleš. Nemyslím si, že bych měl špatné výsledky, reprezentoval jsem na MS, poté jsem se dobře chytil v NABBA, když byla velmi silná v důsledku evropské krize IFBB, obsazoval jsem pravidelně medailové pozice, ale můj tehdejší soupeř, Tomáš Bureš, mě vždycky sfouknul a když tam nebyl on, vždycky se našli 1-2 lepší. A tak jsem ve svých 33 letech došel k poznání, že přes veškerou tréninkovou snahu, doping, investic má míra talentu není taková, abych prorazil mezi elitu. No a taky došly prachy, protože přípravy byly se zvyšující se výkonností čím dál náročnější a malé děcko doma tak úplně nezajímá velikost tátového bicepsu. Byl jsem 100% přesvědčen, že je definitivní konec. Myšlenka na nějaké závodění v pozdějším věku mezi masters? Nikdy! Nikdy, nikdy, nikdy, vždyť tam závodí jen nějaký vyschlí starci. Tak jsem tehdy přemýšlel. Na rovinu říkám, že to bylo jedno z nejtemnějších životních období, protože vzdát se snu, na který jste se nadřeli, je prostě prohra a žádná povzbudivá slova to ve vaší mysli nezmění. Zaplaťbůh, v té době jsem začal být aktivní coby pisálek kolem kulturistiky. Psal jsem reportáže ze soutěží pro českou mutaci prestižního časopisu Ironman, díky nimž jsem si vydobyl své první fandy a hejtry. Posléze vznikl Extrifit a jeho černočerný web Extrifit, na jehož 4 verzi právě jste. Z Vojty Koritenského a Slavoje Bednáře, Petra Březny vzešel Extrifit Team, o který jsem se začal starat a přibírat nové členy. Zkrátka a dobře, budovali jsme z ničeho něco, rostli, rozpínali, tvořili a já byl do kulturistiky ponořen mnohem víc než předtím…

Potíž, jestli to tak můžu nazvat, nastala v tom, že když tvoříte, píšete články o dietách, závodech, hodnotíte formy, radíte a děláte chytrého, dojdete jednou do bodu, kdy už z toho trochu vypadnete. Navíc stárnete a jako každý starouš máte nutkání poučovat ty mladší… Znáte přece ty lidi, co začínají každou druhou větu… to za nás… To si můžou dovolit jen opravdové legendy, většina ostatních, zapomenutých, je k smíchu. Tomu jsem se chtěl vyhnout. Chtěl jsem zase jednou ochutnat pocity v dietě, přípravě, jaké to je, na těch málo sachrech a nedělat si prdel z těch, co těch málo sachrů tak úplně dobře nedávají. Nezávodil jsem 8 let. To je strašně moc…

Chtěl jsem si tím zase projít, abych nebyl sám pro sebe trapnej, že žvaním o něčem, co už jsem dávno zapomněl. Ale najděte nějakou motivaci, když máte za sebou roky závodění, víte, jak vaše tělo vypadá ve formě. Výzvy typu když budu ve formě, dáte mi like? K smíchu. Abyste se dostali zase do formy jako bývalý závodník, musíte jít na závody. Tak to prostě je. Mezi normální méněnežčtyřicátníky jsem si nevěřil. Zatnul zuby a šel mezi Masters. Mezi ty, kterým jsem se tehdy smál. Ale teď už to bylo jedno. Chtěl jsem motivaci a ta tu byla obrovská. Neudělat ze sebe blbečka. Povedlo se. Po osmi letech jsem vyhrál Absolutku na Partners Cup, v témže roce získal 4 místo na MS v Rumunsku a zjistil, že Masters jaksi nejsou už tak vyschlí borci, ale docela našláplý chasníci. Zbytek už znáte, já se zatím přiblížím pointě…

Už dávno je mi jedno, že na té Olympii stát nikdy nebudu. Mrzí mě to? Jasně, pořád. Ale našel jsem zálibu v motivaci makat naplno, že můžu na tréninku držet krok s o generaci mladšími kluky z Extrifit Teamu, (i když za nima trochu vlaju), že můžu soupeřit s vrstevníky. Že už nejsem perspektivní, že to je nějaká nižší úroveň? No a co? Hlavně, že mě to baví. A upřímně, díky socsítím jsem dnes mnohem známější svalnatej daddy než tehdejší ambiciózní mladík. Proč se vzdávat něčeho, co vás baví jen proto, aby lidi neřekli… A já si teď závodím bez stresu a přesto za ještě větší pozornosti virtuální veřejnosti než kdysi. Mít ambiciózní sen je super. Hlavně v mladém věku. Ale pokud to nevyjde, je lepší tu mušku překalibrovat a zacílit na trochu snazší cíl, než se z toho podělat a do konce života si lhát do vlastní kapsy…

Takže Aleši, trochu si odfrkni a pak si vzpomeň, že ve physique ti to celkem šlo. Budu se těšit na další videa o cestě na soutěžní podia…