Vášeň, dřina a pokora: Pět věcí, které dělají z průměrných lidí výjimečné

Nedávno jsem absolvoval přednášku, povídání, seminář, nebo tak něco. Přesně nevím, jak to nazvat. Mohl bych použít taky novodobé slovo workshop, ale nemám páru, co to znamená. Výhoda je, že vy taky ne, a tak můžeme dohromady předstírat, že jsme moderní všeználci, co vědí… A taky se ukrutně bráním použít slovo motivační, protože to okamžitě znamená, že si představíte halu plnou broukrů, partnersů a jiných pojišťováků, kteří vám sjednají pojištění vašeho pojištění, aby pak svým výdělkem mohli živit autory knih o osobním rozvoji a leasingové společnosti. I tady byly. Ale většina ostatních si přišla poslechnout příběhy „obyčejných" lidí, kteří svou prací a umem zanechali výraznou stopu ve svém okolí. Skladba přednášejících byla skutečně pestrá. Jednalo se o oceněného pedagoga, úspěšného podnikatele, vědce-vynálezce z oblasti moderních materiálů s desítkami patentů, špičkového sportovního trenéra a další. Zkrátka osobnosti, jejichž dílo je v ostrém kontrastu s motivátory ze sociálních sítích, jejichž jedinou dovedností je chvastounství bez hmatatelného výsledku.

Ale teď se asi po právu ptáte, co to má společného se cvičením? Na první pohled nic. Na druhý, hloubavější, vše. Ty příběhy byly vskutku různorodé. Dost těžko lze srovnávat kariéru sportovního trenéra, živnostníka a vědce z oboru technologií. Ale několik věcí měli všichni tihle společnou. A pokud tyto věci, o kterých se budeme bavit vzápětí, najdete i u sebe, budete úspěšní… Aspoň to tak vypadá. Jenom u sebe musíte najít…

….Vášeň pro věc.

Bylo neuvěřitelným zážitkem poslouchat jednoho z přednášejících vědců, s jakým zaujetím a nadšením mluvil o svém oboru. Mohu vám garantovat, že z odborné stránky do mého mozku neproniklo ani slovo, za to vám ručím. Ale entuziasmus, který doslova prýštil z toho pána na kraji důchodového věku, mě málem strhl ke koupi mikroskopu, kterým bych něco bádal. Dovedete si představit, že se několik let pídíte po něčem, co ani není vidět? Ten proces, kdy skládáte částečky rovnice do sebe, aby se to mnohokrát zbortilo? To prostě musíte milovat! I vy musíte milovat svůj trénink a musíte přijmout vše, co je s tím spojené. Musíte milovat kulturistiku jako souhrn diety, tréninku a životního stylu. Tomu se nedá poručit. Nedá se to naordinovat, ani naučit. To je stejné, jako byste ukázali tadyhlenc na Mařenku a řekli Pepíkovi: „Tady Mařku budeš odteď na rukou nosit, Pepiku." To prostě nejde, protože pokud tam ta chemie nebude, Pepik flákne s Mařkou o zem za prvním rohem. Tak jako ten vědec musel překonat stovky proměnných překážek, tak i vy se musíte protlouci úskalím života, protože to je kulturistika a fitness, která jsou ve skutečnosti náplní vašich dní…

Pracovitost

…protože, pokud něco milujete, něco vás baví, nebude vám zatěžko pracovat pořád. Nikdo z těch, co tam mluvili, neměl pracovní dobu od 8 do 16… Nikdo z nich vlastně neměl žádnou pracovní dobu, protože pracují pořád. Vezměte si třeba špičkového sportovního trenéra. Několikrát do týdne zápas, do toho tréninky, cestování, přemýšlení nad taktikou, rozebírání videí soupeře… Má ten člověk čas si dojít na záchod? Možná jo, od toho jsou asi ty přestávky o třetinách, ale jinak pracuje a přemýšlí o práci permanentně. A když si potřebuje odpočinout? Pustí si hokej... I kulturistika vás vyžaduje permanentně. Nákup jídla, příprava jídla, trénink, přemýšlení o tréninku, o tom, jestli je túra na hory vhodnou regenerací pro vaše svaly, následné zjištění, že není, přemýšlení, jak se z toho vykroutit a ležet na gauči, protože to pro regeneraci naopak vhodné je. To vše je proces budování svalové hmoty. Proces, který vy milujete, ale vaše okolí možná už zase tak moc ne…

Dělám všechno správně, tak proč nerostu?

Prachy? A jaký?

…A vaše okolí, pozorující vaši oddanost, píli a dřinu, vyžaduje nějaký profit. A tím nemyslím velký biceps v zrcadle. Myslím tím prašule, chechtáky, koruny, love, prachy… něco, za co se dá koupit nové fáro, nebo s čím se dá frajeřit na Insta… Dalším společným rysem těch lidí bylo to, že tu veškerou energii neinvestovali pro peníze. Jasně, ono se to kecá snadno někomu, kdo ročně otočí stovky milionů. Takový ty řečičky boháčů máme nejraději… Ale já jim věřím. A víte proč? Protože oni neustále pracují. Nemuseli by, ale baví je to. Baví je rozvíjet firmu, značku a nové aktivity. Ne pro prachy, ale pro dobré jméno. A taky, protože je to baví, jak tu neustále opakuju. Takže pokud jste dobří, pokud z vás sálá vášeň pro věc, prachy, slušný prachy, přijdou samy. Dokonce i ke mně přišly, přičemž jedinou mou kvalifikací je hurónské nadšení do zduřelých svalových snopců. Kulturistika není o penězích. Nikdy nebyla a nikdy nebude. Je to emoční záležitost. Pokud tedy právě slyšíte borce ve vašem okolí, jak nemůže na závody, protože nemá sponzora, nebo protože se tam nic nevyhrává, pravděpodobně o něm neuslyšíte nikdy v budoucnu.

Trpělivost

…Dnes je velmi obtížné vyžadovat trpělivost po generaci, která má vše na dosah pouhým kliknutím na myš. Internet dává velké možnosti k rychlému zbohatnutí, ale pokud chcete budovat něco trvalého, chce to čas. V podnikání je to jasné. Výrobní halu nepostavíte přes noc. V kulturistice ty výsledky uspěchat trochu jdou. Ale skutečně jen trochu a nemají dlouhého trvání. V 15 letech do sebe napálíte všechno možné, na co vám jen stačí úspory od babičky. Napuchnete, nafouknete svoji tkáň, která za sebou nemá roky cvičení, a budete velcí. Chvíli. Než se to celé rozsype jak domeček z karet. Aby vám zakázané prostředky něco trvalého daly, musíte mít sakra nacvičeno. Komet už v kulturistice zazářilo hromada, ale stálice jsou ve svém progresu trpělivé. Velké výsledky na sebe nechají většinou čekat.

Sebereflexe

I tady se všichni shodli na tom, že dřív nebo později přijde okamžik, kdy každý nabude pocitu, že všechno ví, všechno zná a všude byl minimálně 2x. Jeden z trenérů si myslel, že je ve 30 letech chytřejší než zkušený veterán s tisícovkou odehraných zápasů za sebou. Záhy proto poznal i to, jak na něj tribuny freneticky řvou, ať táhne. Přišla velká sebereflexe, s ní přišla ruku v ruce pokora a vzápětí dorazily úspěchy. Jiný řečník, živnostník, si myslel, že je ve svém řemesle tak dobrý, že porazí nástup obchodních center a internetu. A málem si dával přihlášku na pracák. Přišla sebereflexe, zamyšlení, že je možná borec, ale chce to makat na tom, aby byl borec i nadále — a jeho podnik je dnes jedním z přirozených kulturních center ve svém městě. A co v kulturistice? Slibný junior, solidní progres, ale více keců než reálných výsledků. Dokud se z něj nestal jen namyšlený kokot, co si jede pro vysněný titul, aby se vracel jak zpráskaný pes. Přišel krach, osobní krize a pád na dno, ze kterého vzešel úplně nový člověk — pokorný, skromný, špičkový kulturista s vysněným titulem v kapse. Všemi těmi příběhy chci říct, že jisté fázi namistrovanosti se nevyhne nikdo z nás, pokud zaznamená nějaké úspěchy. Ale každý z nás má u sebe alespoň jednoho blízkého člověka, kterému by měl pozorně naslouchat v ten den, kdy vám oznámí, že se z vás stává opravdové hovado. Je to nepříjemné, ale lepší než pád na dno, který obvykle následuje.

Slušnost

Použít slovní spojení slušný člověk v době internetových diskusí snad ani nejde. „Slušní lidé" by dnes bez váhání posílali různé skupiny obyvatel do plynu, stříleli politiky a zakazovali cokoliv si jim osobně nelíbí… Takže tihle „slušní lidé" mi docela komplikují psaní o skutečně slušných lidech. Slušnost není úplně o tom, jestli mluvíte jak kniha, nebo říkáte prdel místo pozdravu. Slušnost je spíš o tom, jestli dodržujete slovo. Jestli neděláte takové ty drobné levárničky, kdy sem tam „zapomenete" na dloužek u kámoše. Slušnost je o tom, že respektujete druhé a chováte se férově. Slušnost je o tom, že programově a cíleně nelžete. Slušné je radši poslat někoho do řiti než se s ním rádoby kamarádit, a přitom mu drbat hlavu za zády. Je to právě vaše okolí, které vás podpoří a mnohdy dotáhne k vašemu úspěchu. A když se k nim budete chovat neslušně, pojedete levárny — vrátí se vám to, tím si buďte jistí.