Zlatá éra kulturistiky je teď

…a hned je mi jasný, že jsem tím nadpisem naštval všechny ty, co se modlí k pánubohu Arnoldovi a místo 3 králů vzývají o Vánocích Zaneho, Olivu a Columba, což by mělo tak nějak sedět i barevně. Nad pojmem zlatá éra čehokoliv jsem se zamyslel, když jsem o víkendu objevil výtečný nový seriál Senna, pojednávající o stejnojmenné legendě F1. Krásné záběry, nádherné formule, legendární jména a okamžiky. Ale jakkoliv nejsem kdovíjaký znalec formule jedna, spíš poučený fanoušek, nikdy jsem moc nezaznamenal termín zlatá éra F1. Možná proto, že se mění s každou novou generací.

Zlatá éra se vždy pojí s notnou dávkou nostalgie a s tím spojených zkreslených vzpomínek. Lidská mysl má úžasnou schopnost zachovat si ty krásné vzpomínky a nechat upadnout v zapomnění ty špatné. Rádi si vzpomeneme na doby, kdy jsme měli hustší vlasy, vitálnější pleť, pevnější erekci a větší výběr, kde ji využít a s tím spojené okamžiky, které nás obklopovaly. Arnolda jsem poprvé zaregistroval na 50 VHS kopii Komanda, „nadabované“ hlasem Ondřeje Hejmy a z kultovního záběru motorové pily v jedné žílami prokvetlé ruce a klády na rameni v druhé, jsem byl úplně paf. Tedy jen do chvíle, než jsem ho viděl veslovat, přičemž se mu povedlo zatínat záda a prsa zároveň. Trvat ten záběr ještě o minutu dýl, je ze mě dneska gay. O zatnutých bicepsech v prvních minutách filmu Predátor, naleštěných o poznání více než psí kulky, se nemá cenu ani zmiňovat. Přetáčel jsem si to tak často, že jsem tu pásku skoro prodřel. Každopádně ani v jednom případě jsem netušil, že to je, resp. byl nějaký Mr. Olympia. To až později v pubertě, když ve mně vášeň pro kulturistiku propukla naplno.

Což bylo těsně před revolucí v roce 89. Po ní už sem začaly proudit Sport Revíčka z výletů do Německa a brzy následovaly české časopisy Fit Plus, později přejmenovaný na Muscle&Fitness a Svět Kulturistiky, ve kterých jsem poprvé zaregistroval pojem zlatá éra kulturistiky ve spojení s Arnoldem, Zanem, Golds Gymem a muscle beach v kalifornském Venice. Taky to bylo na tričkách, co prodávali na dobírku. A já dodnes nevím, jak si to vyložit a proč ta éra byla zlatá…

Jasně, chápu, že něco nového vznikalo, objevil se film Pumping Iron, Arnold pózoval v New Yorku v rámci uměleckého představení, kde na něj přítomní upřeně hleděli a dělali hmmm, nebo aaachhh v případě žen. Tak nám to aspoň bylo předloženo v krátkých filmových ukázkách. Opravdový průlomový počin byl jistě polodokument Pumping Iron, kdy jsme si mohli myslet, že to byl kasovní trhák jako Star Wars, jenže nebyl. Vlastně celý ten dojem zlaté éry a div ne mainstreamového sportu byl postaven na jedinečné, okouzlující a ultracharismatické osobnosti Arnolda Schwarzeneggera, přičemž zbytek byl častokrát postaven do rolí podržtašek a obdivujících troubů. Jestli tohle je zlatá éra, tak teda nevím…

Pravda je, že když někdo dnes zmiňuje zlatou éru, tak spíš v souvislosti s typem postavy. Že se jim tehdejší kulturisti líbili víc, než dnešní o 30-40 kg těžší monstra. Tenhle typ argumentace celkem chápu. Pokud na zlatou éru kulturistiky nahlížíme jako na nějaký lifestyle, kdy vrcholoví borci byli přijímáni širokou veřejností, beru. Akorát si myslím, že to není tak docela pravda. V té době jsem nežil ještě dostatečně dlouho na to, abych to mohl posoudit, ale vzhledem k tomu, jak mě šokovala Arnoldova muskularita ještě dlouho poté, co už nebyl aktivním soutěžním kulturistou, pochybuju, že veřejnost v roce 1975 vnímala Arnolda jako něco přirozeného. Kor když tehdejší populace byla dle dostupných údajů menší a drobnější než ta dnešní. Jenže kulturistika je sport. Jakkoliv kontroverzní. A jako sport se vyvíjí. Pokud je cílem kulturistiky, a to bylo i v té zlaté éře, růst a definice svalů, mají kulturisti budovat a rýsovat svaly. To platí i u těch formulí zpočátku textu, které mají být rychlejší a rychlejší. Mohu se donekonečna rozplývat nad tím, jak byl zlatočerný Lotus nádherný, ale pravdou je, že dnes by byl pomalejší než Turkův Hyundai. Stejně tak nelze 50 let koukat na stejný svalový rozvoj.

Takže co definuje tu zlatou éru? Počet závodníků, diváků, mainstreamové přijímání veřejnosti? Na to poslední zapomeňte. I tehdy byla kulturistika známá v Kalifornii, NY a pár dalších lokalit USA, ale většinově se na svalnaté postavy dívali amíci skrz wrestling. Když jsem začal cvičit na sklonku osmdesátých let, scházeli jsme se v zatuchlé tělocvičně, kam chodili „teplouši, podivíni, co se pozorují, blázni, co furt jedí tvaroh“ a tak podobně. Pokud dnes mladí kluci píšou o „kouzlu starých činkáren“, zavřel bych ho tam na tejden v zimě, aby ho to rychle přešlo. Když si na to vzpomenu dneska, nechápu, jak jsem tam mohl 5 let chodit… Jo, vlastně ne, bylo to super, chodil jsem tam s mou první holkou, rostly mi první svalíky, měl velký plány a sny na velkou kulturistiku a vozil první medaile. Nostalgie, vzpomínky, hezký časy, chápeš, ne? Akorát že dneska bych tam už nevlezl, protože…

…je dneska prostě všechno lepší, co se týká kulturistiky a fitness. Takže pokud jsem někoho načal s infarktem v úvodu, teď jsem ho dodělal. Tak sorry. Ale z mého pohledu to tak je. Jsou lepší fitka, vybavená tak, že jsme o tom před 30 lety ani neopovážili snít, jsou navštěvovanější, ze cvičení se stal mainstream, a kdo cvičí je normální, ne divnej. Už slyším, jak se vztekáte, že tam půlka lidí chodí čumět do mobilu, žvanit, flákat se. A máte pravdu. No a co? Překáží to nějak mě? Ne. Jasně, když jsem začal chodit cvičit, 9 kluků z 10 chtělo závodit. Potíž je v tom, že nás tam chodilo jen těch 10. Nevím, kolik lidí celkem cvičilo v mých začátcích v Liberci, ale počítám, že víc než 100 jich nebylo. Znali jsme se navzájem. Nedávno jsem byl ve fitku, které má 90 pánských skříněk a já čekal 15 minut na klíč. To znamená, že v jednu konkrétní hodinu cvičilo v jediném fitku víc lidí než před 30 lety v celém městě. A to v tu chvíli bylo v dalších fitkách ve městě dalších X stovek lidí. Takže ano, dnes chce být kulturista možná 1-2 kluci z 10, takže se zdá, že se maká míň, ale není to pravda, je to jenom naředěnější v té velké mase. A to nemluvím o armádě dřepujících holek do bezvědomí. Cvičení je trendy a je to jedině dobře. Což se taky odráží na závodech.

Slyším oslavné ódy na zlatou éru, ale ve skutečnosti slyším jen o Arnoldovi, Columbovi, Olivovi, Reevesovi, Louovi a pár dalších. Ale to jsou jména za celou desetiletku.  Dáte dohromady deset jmen z jednoho ročníku Olympie 1975 bez googlení? Já teda ne. Závodníků bylo pár. I v 90 letech, kdy jsem měl 30 soupeřů na podiu jich bylo míň než dnes. I po roce 2000 na MS, kdy jsem měl v kategorii 35 závodníků jich bylo míň. Protože bylo míň kategorií. Dnes je jich asi miliarda. Můžeme se donekonečna bavit, jestli je to dobře, nebo špatně, ale nesporným faktem je, že to přivedlo mnohem víc závodníků na pódia. Dřív jsem mohl soutěžit tak 4-5x do roka, dnes můžu trajdat po závodech od ledna do prosince skoro každý týden.

Že bylo víc diváků a lepší atmosféra na závodech? Jo, to je asi pravda, souhlasím. Pokud jste chtěli dřív vidět svůj idol, museli jste se vydat podívat na soutěž, jinak smůla. Dnes ho máte skoro on-line na displeji telefonu. Jestli je to dobře, nebo špatně nevím, rozhodně to ničí auru tajemna a nedostupnosti, a proto máme míň výrazných osobností. Na druhou stranu kulturisty dnes skrz socsítě sledují desítky milionů lidí a jak nám nedávné EVLs ukázalo, ani v tomhle ohledu není tak zle, protože když vylezl na podium Bumstead a jeho kumpáni, spustil se takový řev, že jsem to za celou dobu, co jezdím na soutěže, neslyšel.

Jak jsem viděl EVLs? Bude stačit, když napíšu ...wauu?

Suma sumárum, dnes je všeho víc. Víc fitek, víc závodníků, víc sledujících, víc soutěží, víc peněz v celém tom byznysu. Takže možná nám k té celé zlaté éře chybí jediná věc. Osobnost formátu Arnolda, který by pronikl do filmů a celospolečenského života a odlesk jeho slávy by posvítil na celou jeho sportovní kariéru. A tady se jasně nabízí ten Chris. Knírek už má, takže do jistého oboru filmografie může nastoupit hned zítra. Role instalatéra, co umí protáhnou pořádně trubky ho vynese až k Oscarovi a tenhle článek dostane razítko za potvrzení domněnky, že zlatá éra je teď.